O Anně

Byl teplý letní večer, slunce už na obloze vytvářelo nápaditou hru oranžových barev a v Londýně byl poměrně klid. Mladého kouzelníka skoro až udivilo to ticho na ulici, když se svojí těhotnou manželkou opouštěl dům. Šli po chodníku jen kousek do zapadlé restaurace, jejíž dveře by většina lidí přehlídla a prostě pokračovala v chůzi.

Uvnitř už je u stolu očekávaly známé tváře, na kterých se s jejich příchodem objevily úsměvy. Pár se posadil na poslední dvě volné židle, žena trochu nemotorně. Zábava už byla v plném proudu. Netrvalo dlouho a všechny oči se upřely na těhotnou kouzelnici, která se teď křečovitě držela za břicho.

Narodila jsem se dvanáctého srpna roku 1988. Mamka říkala, že to bylo asi v jedenáct večer. Prý jsem přišla jako velké překvapení, protože jsem se oficiálně měla narodit až na začátku září. Byla jsem klidné dítě a když jsem náhodou nemohla usnout, vždy mě ukonejšily tátovy pohádky. Některé si pamatuji dodnes.

První roky mého dětství jsem trávila hlavně s mamkou, táta chodil denně do práce. Pracuje na Ministerstvu, za což ho vlastně dokážu pořádně obdivovat až teď s vyšším věkem. Základní věci jako čtení a psaní mě učila mamka doma. Hodně jsme se u toho nasmály. Vždycky připravila nějakou svačinku k učení, což byla v létě ledová citronáda a meloun, v zimě zase horká čokoláda a perníčky. V mých šesti letech se ale rodiče rozhodli poslat mě do mudlovské školy. Ačkoliv jsem z čistokrevné rodiny, celá naše rodina vždy tolerovala i nekouzelnickou část společnosti, uznávali je a žili s nimi v míru, nepovyšovali se nad ně. Rodiče také doufali, že si najdu nějaké kamarády a bude pro mě pak jednodušší začlenit se mezi spolužáky v Bradavicích.

Pár dní před nástupem mě rodiče vzali na velký nákup sešitů s medvídky, pestrobarevných per a dalších pomůcek. Vlastně jsem se tam i těšila. Strach mě ale také neminul. Dostavil se ve chvíli, kdy mě táta uložil do postele, dal mi pusu na čelo a mně došlo, že zítra už se nebudu s mamkou učit u džbánu citronády. Musel mě ten večer uklidnit hned několika svými pohádkami, než jsem konečně usnula.

Do školy mě šla doprovodit jen mamka. Šla se mnou až dovnitř, za což jsem jí byla vděčná. Snad sto dětí na mě ve stejnou chvíli civělo, jako bych byla nějaký exemplář v muzeu. Občas to byly krušné dny, ale jsem ráda, že jsem poznala mudlovský život. Přání rodičů, abych si našla kamarády, se splnilo ovšem jen z části, protože za celé ty roky jsem si nenašla víc kamarádů než Kristene. Ale můj odjezd do Bradavic naše pouto přerušil.

Roku 1994, kdy mi bylo šest let, mi rodiče celí veselí oznámili tu šťastnou novinku, že budu mít sestřičku. Narodila se čtyřiadvacátého dubna 1995 a jmenuje se Alison. Šli jsme za ní a mamkou do nemocnice hned, jak se narodila, což bylo kolem páté hodiny ranní. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ji poprvé viděla. Byla tak maličká. Oči měla zavřené, spokojeně si mlaskala a mamka... Jak ta byla šťastná, celá zářila.

Po ukončení první třídy jsem každé prázdniny trávila v Irsku u babičky a dědečka. Po příjezdu na mě vždy čekal ještě teplý borůvkový koláč. Cítila jsem se tam dobře, v bezpečí. V očích dědečka jsem viděla, jak je šťastný, že tam jsem. Babička mě zase pozorovala jejíma hnědýma očima, ve kterých jsem pokaždé našla uklidnění a věděla jsem, že by pro mě udělala cokoliv. Byla to právě ona, kdo mi ukázal to kouzelné místo jen pár kroků od jejich domu. Žijí v menším městečku na vysokém kopci. Když vystoupáte ještě trochu výš, naskytne se vám úžasný pohled na typickou irskou krajinu. Chodím tam často. Vlastně denně, takže mi to potom hodně chybí, když jsem zase zpět v Londýně.

Nedlouho po oslavě nového roku 1998 nás ale zasáhla smutná událost. Babička Ruth už se mých desátých narozenin nedožila. Tohle mě bude trápit do konce života. Byla tu vždy pro mě, pokaždé jsem u ní nalezla pomoc a utěšení. Dědečka to také změnilo. Ten rok jsem v létě do Irska nepřijela. Rok poté jsem to také nezvládla, což mě hodně mrzí kvůli dědečkovi, když je tam teď sám. Slíbila jsem si ale, že tuhle tradici obnovím, což jsem na začátku nového tisíciletí také dodržela. Po prvním roce v Bradavicích jsem se vydala na cestu i s Alison.