Zpátky do Londýna

29. 7. 2014

Odstěhovali jsme se s rodiči do Irska, když mi bylo čtrnáct. Žila jsem tam dvanáct let a už jsem počítala s tím, že tam zůstanu trvale. Táta se dal na kariéru spisovatele a za tu dobu napsal už pěknou řádku románů a povídek. Mamku jako bývalou lékouzelnici uchvátila práce v lékárně. Je to už šestnáct let, co babička zemřela a dědeček si rychle zvykl, že má zase dům plný lidí. Alison je teď už devatenáct a se svojí nejlepší kamarádkou si tam u nás v Irsku otevřely kavárnu. Je vážně krásná a naučily se dělat skvělou kávu. Ani mé nadšené vyprávění o Bradavicích ji nenadchlo a nikdy se neučila kouzlit. V Irsku jsme se všichni naučili žít jako mudlové a musím říct, že to byl klidný život. Až do plnoletosti mi kouzla ani nechyběla, přestože rodiče i dědeček pořád nějaká ta kouzla používají. Jakmile jsem dosáhla sedmnácti let, začala jsem občas používat kouzla, která výrazně zpříjemňují starost o domácnost. Už dlouho jsem přemýšlela o návratu do Bradavic, ale vždycky z toho nějak sešlo. 

Teď po dvanácti letech jsem si sbalila pár věcí a ze dne na den se rozhodla odjet do Londýna. Zbytek věcí mi rodiče pošlou, až si najdu alespoň dočasné bydlení. To šlo velice rychle a už mám pokoj v Kotli. Asi nemusím říkat, jak bylo zvláštní vidět po tak dlouhé době místo, kde jsem trávila spoustu času před odjezdem do školy. Hned jsem se šla projít i po Příčné ulici a zahltily mě vzpomínky. Protože jsme nežili mezi kouzelníky, samozřejmě u sebe nemám ani galeon a doufám, že si co nejdřív najdu nějakou práci. Mám v plánu dotrénovat kouzla, napsat do školy a sehnat si učivo a dodělat si NKÚ. Snad mi to po tolika letech projde. 

V Kotli jsem neviděla žádné známé tváře, což mě akorát utvrdilo v tom, že tu opravdu nikoho nebudu znát. Doufám ale, že se to brzo změní a bude se mi tu líbit. Nikdo nebyl moc nadšený z mého odjezdu, ale potřebovala jsem udělat opravdu velkou změnu a co může být větší změna, než se vrátit do světa kouzel?